INSECT ARK - Raw Blood Singing
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Netradiční grindcorová úderka ze země javorového listu, vedená sympatickou vokalistkou Mel, se dá bez debat zařadit mezi to nejlepší, co současná kanadská extrémní scéna nabízí. Aktuální sedmipalec je ani ne dvanáctiminutovou exkurzí poctivě nasypaného grindu, technického deathu, ale i sympaticky energických punkových hoblovaček s vlastním svojským ksichtem. Podtrhuji sousloví s vlastním ksichtem, jen málokdo totiž zní v těchto žánrových vodách stejně osobitě. Relapsáčtí odchovanci FUCK THE FACTS si navíc nikdy nedělali s žánrovými šuplíčky příliš hlavu. Instrumentálně excelentně vybavená kapela má na aktuálním materiálu stále štiplavě špinavý zvuk poplatný podzemní scéně, nicméně nejde o žádnou zvukovou fušeřinu. K FUCK THE FACTS se tento zvuk lehce šmrncnutý noisem prostě hodí. Disharmonické sekačky, vazbení kytar i poctivá deathgrindová jízda na sporé ploše dělají z tohoto materiálu asi nejnadupanější EP s podobně úspornou stopáží, jaké jsem kdy slyšel. Vše je zkomprimované tak, že kdykoliv si EP pustím celé, nemohu uvěřit tomu, že celek nemá dokupy ani těch dvanáct minut. Nad tím vším se vznáší vokál jedné z nejsypatičtějších holek na grindovém nebi - Mel Mongeon. Tato drobná blondýnka rozhodně nevypadá jako frontmanka grindcorové kapely, nicméně zdání klame. V kombinaci s obrovitým dlouhánem Marcem Bourgonem, který u FUCK THE FACTS vytírá spodní patra svoji baskytarou, sice tvoří poněkud vizuálně bizarní dvojici, hlasově je však vše více jak v pořádku. Oproti poslednímu plnohodnotnému albu „Disgorge Mexico“ postrádám umírněnější a atmosféričtější polohu FUCK THE FACTS, která dodává kapele hned několik dalších dimenzí, ale celkem dobře chápu, že zde na ní zkrátka nebylo místo. Nezbývá, než se těšit na další dlouhohrající desku. Nebo alespoň nějaké to další splitko – na tento formát jsou FUCK THE FACTS odborníci.
8 / 10
Pleine Noirceu (2020)
Desire Will Rot (2015)
Die Miserable (2011)
Unnamed (EP) (2010)
Disgorge Mexico (2008)
Stigmata High-Five (2006)
Backstabber Etiquette (2003)
Escunta (2002)
Mullet Fever (2001)
Discoing The Dead (2001)
Vagina Dancer (2000)
Fuck The Facts (1999)
-bez slovního hodnocení-
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
Odporně chutná lahůdka ukuchtěná z nekompromisně kvalitních surovin. Je to "jen" svérázný old school death metal anebo moderní verze extrémních forem metalové muziky? Možná oboje,ale rozhodně unikátní záležitost pro hledače v okrajových hudebních sférách.
Velkolepé, mnohovrstevnaté a produkčně velkorysé dílo. Jiné ani po minulém albu být nemohlo. Pro někoho možná i trochu za hranou kýče, ale když Jón Aldará se velmi dobře poslouchá, ať působí kde chce. Není to na první poslech, ale i po něm už spokojenost.
Deska, která po skvělém singlu ("Break My Lying Tongue") nakonec nedokázala tuto laťku udržet po celou hrací dobu. Silnější skladby se míchají s těmi "vatoidními" a jako celek nahrávka uplyne a příliš emocí nevzbudí. Model VOLA se asi opravdu vyčerpává.
Zásadní kapela mého dospívání a také kapela, kterou jsem 20 let ignoroval přišla s deskou odkazující k tomu nejlepšímu z její historie. Zároveň ovšem ani neevokuje pocit opakování se. "Disintegration" je jen jeden, ale tohle rozjímání mě prostě baví.
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.