NAILS - Every Bridge Burning
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, tlak a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Netradiční grindcorová úderka ze země javorového listu, vedená sympatickou vokalistkou Mel, se dá bez debat zařadit mezi to nejlepší, co současná kanadská extrémní scéna nabízí. Aktuální sedmipalec je ani ne dvanáctiminutovou exkurzí poctivě nasypaného grindu, technického deathu, ale i sympaticky energických punkových hoblovaček s vlastním svojským ksichtem. Podtrhuji sousloví s vlastním ksichtem, jen málokdo totiž zní v těchto žánrových vodách stejně osobitě. Relapsáčtí odchovanci FUCK THE FACTS si navíc nikdy nedělali s žánrovými šuplíčky příliš hlavu. Instrumentálně excelentně vybavená kapela má na aktuálním materiálu stále štiplavě špinavý zvuk poplatný podzemní scéně, nicméně nejde o žádnou zvukovou fušeřinu. K FUCK THE FACTS se tento zvuk lehce šmrncnutý noisem prostě hodí. Disharmonické sekačky, vazbení kytar i poctivá deathgrindová jízda na sporé ploše dělají z tohoto materiálu asi nejnadupanější EP s podobně úspornou stopáží, jaké jsem kdy slyšel. Vše je zkomprimované tak, že kdykoliv si EP pustím celé, nemohu uvěřit tomu, že celek nemá dokupy ani těch dvanáct minut. Nad tím vším se vznáší vokál jedné z nejsypatičtějších holek na grindovém nebi - Mel Mongeon. Tato drobná blondýnka rozhodně nevypadá jako frontmanka grindcorové kapely, nicméně zdání klame. V kombinaci s obrovitým dlouhánem Marcem Bourgonem, který u FUCK THE FACTS vytírá spodní patra svoji baskytarou, sice tvoří poněkud vizuálně bizarní dvojici, hlasově je však vše více jak v pořádku. Oproti poslednímu plnohodnotnému albu „Disgorge Mexico“ postrádám umírněnější a atmosféričtější polohu FUCK THE FACTS, která dodává kapele hned několik dalších dimenzí, ale celkem dobře chápu, že zde na ní zkrátka nebylo místo. Nezbývá, než se těšit na další dlouhohrající desku. Nebo alespoň nějaké to další splitko – na tento formát jsou FUCK THE FACTS odborníci.
8 / 10
Pleine Noirceu (2020)
Desire Will Rot (2015)
Die Miserable (2011)
Unnamed (EP) (2010)
Disgorge Mexico (2008)
Stigmata High-Five (2006)
Backstabber Etiquette (2003)
Escunta (2002)
Mullet Fever (2001)
Discoing The Dead (2001)
Vagina Dancer (2000)
Fuck The Facts (1999)
-bez slovního hodnocení-
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, tlak a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Další alternativa pro příznivce BORKNAGAR je tato parta z Rocky Mountain. Sice nic převratného, ale jízda je to patřičně ostrá i melodická, plná hezkých momentů a přesvědčivé instrumentace. I střídání growlingu a čistého vokálu je namixováno s přehledem.
Páni muzikanti, hoďte tam něco svižného a veselého, kytary ať závodí s klávesami. Dobré, to je ono. Trochu kýčovité jak ti Taliáni STAMINA. A kdo je ten starý pěvec v novém čepci? Ale, nebyl on u ROYAL HUNT? Dobře jste to skloubili, radost poslechnout.
V pátek nás čeká masivní exploze v podobě novinky německých kanonýrů, to se cítím oprávněn tvrdit už na základě luxusního čtyřpísňového EP, které obsahuje ten nejlepší melodický black / death s hnilobným pachem obinadel a lidského masa. Fans do haptáku!
A jsou zpět. Po dekádě odmlky. Opět rozjuchaní, lehce infantilní, ale hlavně maximálně kreativní a hraví. Deska, u které se prostě nejde nepohupovat do rytmu. Je v tom nezbedná nakažlivost.
Řecký instrumentální postrock, jenž koketuje s blackgazem, ambientem i cinematickou hudbou, který se nebojí ani klávesových ploch a piana. Fascinující vizuál skvěle odráží znepokojivost a melancholičnost jejich hudby.
Další španělský příspěvek do už nyní bohaté nadílky výborných doom metalových nahrávek letošního roku. „Espectres“ je klasický, dřevní a čistý doom, přesto stále velmi emotivní a prodchnutý krásně ponurou atmosférou.